Mám bolesti

Nicky Macesla Mbunga zoufale volala svého manžela Francka. Oba byli právě na adventistické universitě Kinshasa, kde pracovali.


"Mám bolesti," brečela, "je to hluboká bolest v podbřišku."


Čtyři roky se modlili, aby mohli mít dítě, teď byla konečně Nicky v osmém měsíci těhotenství.

Franck vše konzultoval s lékařem, který jim poradil, aby si Nicky vzala lék od bolesti, ale pokud by bolest neustupovala, že mají spěchat na kliniku.

V noci se bolest vrátila. Nicky byla vyčerpaná a slabá, nebyla schopna se ani postavit. Franck volal lékaři a ten řekl, ať rychle přijedou.

Na klinice zjistili, že Nicky ztratila spoustu krve a potřebuje okamžitou transfuzi. Doporučil jim převoz do větší nemocnice, kde mají lepší zařízení.

Ale Franck neměl peníze, aby si mohli dovolit ošetření v nemocnici. Jako zdravotní asistent věděl, že Nicky je ve vážném stavu. Požádal lékaře, aby udělal to nejlepší, co zvládne.

Zdravotnický personál umístil Nicky na operační sál - malou místnost s operačním stolkem a kovovým vozíčkem se základním chirurgickým vybavením.

Když Franck opouštěl místnost, viděl, jak lékař zápasí, aby vůbec našel nějakou Nickyinu žílu pro transplantaci.

Na chodbě Francka povzbuzovaly sestřičky i ostatní lékaři.

"Neboj se," řekl jeden.

"Bůh nám pomůže," potěšoval druhý.

Franck viděl, že personál se modlí za jeho ženu. Jedna sestřička ho pobízela, aby se nepřestával modlit.

"Zatím vše vypadá nadějně, ale neustávej v modlitbách," říkala.

Franck věřil, že Bůh zasáhne. Odebral se do prázdné místnosti, klekl si na kolena a modlil se: "Bože, moje manželka je pro svou rodinu důležitá. Pokud mi chceš pomoct, zachraň moji ženu, prosím. Její rodiče nejsou adventisté a oni ví, že je teď operována na adventistické klinice. Pokud by ona zemřela tady.." větu ani nedořekl.

Z kliniky už volali specialistovi, aby pomohl při této operaci, ale ten jim odpověděl, že mu bude trvat hodinu, než se na místo dostane. Lékař viděl, že Nicky už nemůže déle čekat, proto se rozhodl operovat sám, ačkoli věděl, že nemá dostatek lékařského náčiní pro tento chirurgický zákrok, ale chtěl udělat to nejlepší.

Když začal sterilovat náčiní, vypla elektrika. Operace ale čekat nemohla, tak se rozhodl pro sterilizaci tradičním způsobem - ohněm.

Když lékař Nicky otevřel, byla plná krve. Bylo příliš pozdě. Dítě už bylo mrtvé.

Soustředil tedy veškerou svou pozornost na Nicky. Měla problémy s dýcháním, bojoval, aby jí zachránil život. Nakonec se mu jí podařilo stabilizovat a tak mohli do místnosti přivolat Francka.

Nicky se zotavovala bez jakýchkoli komplikací a jizva se jí hojila bez infekce. Ředitelka kliniky doktorka Olive Kisile tomuto páru řekla, že Bůh tu noc udělal zázrak.

"Bůh k vám byl milosrdný, měli byste ho za to chválit," řekla.

Později také vyznala, "z lidského pohledu, Nicky měla zemřít, viděli jsme ale zásah Boží ruky."

Měsíc po ztrátě dítěte se Nicky a Franck stále vzpamatovávali ze ztráty dítěte, ale bez váhání se sdíleli se svým svědectvím o Boží lásce.

"Z vlastní zkušenosti vím, že Bůh pomáhá lidem na této klinice," říká Franck. "Pokud by moje žena šla někam jinam, mohla zemřít. Když se personál modlil, Bůh ji zachránil."

Tento příběh ovlivnil také její neadventistické příbuzné. Nedávno Nickyin otec Franckovi řekl: "Vy adventisté jste zvláštní tím, že máte kolem sebe lásku." Nyní i on využívá lékařské péče kliniky.

Část darů třinácté soboty pomůže rozšířit tak potřebné vybavení i prostory kliniky.

"Mám speciální výzvu, abyste pomohli naší klinice," říká Franck. " Může to být mocný nástroj evangelizace, jak se dotknout životů mnoha lidí."

On i Nicky vložili svou touhu po dítěti do Božích rukou.

"Přestože jsme ztratili dítě, chválím Boha, protože mám svou ženu. Vím, že Bůh nám pomůže mít další dítě," říká Franck.

Děkujeme, že pomáháte naplnit tělesné i duševní potřeby lidí v Kongu a všude ve Středovýchodní Africké divizi díky štědré sbírce třinácté soboty.


Bůh nebo zmrzlina?

Desetiletému Alvanu Haroldovi se líbil zvuk cinkajících mincí v kapse, když šel cestou domů ze školy. Mohl se totiž zastavit u obchůdku a koupit si křupavé oříšky nebo zmrzlinu.

Jednoho dne učitelka Bible vyprávěla svým páťákům právě o jejich kapesném, jenže Alvana tím šokovala, protože on své kapesné miloval.

"Neměli byste během týdne utratit všechno své kapesné za sladkosti, ale ušetřit si něco pro Pána Boha na sobotu," řekla.

Alvan přispíval v sobotní sbírce. Ale to byly peníze, které mu to ráno dal tatínek.

Paní učitelka mluvila i o těchto penězích.

"Pokud vy dáte penízky vašich rodičů, pouze je dáváte za ně," řekla. "Nedáváte své vlastní peníze."

Otevřela Malachiáše 3. kapitolu a tam 8. verš a četla: "Smí snad člověk okrádat Boha? Vždyť vy mě okrádáte! ,Jak tě okrádáme?´ ptáte se. Na desátcích a obětech!"

Alvan si myslel, že učitelka mluví o něm a nelíbilo se mu to. Pak ale začal přemýšlet. "Možná má přece jen pravdu."

Byl čtvrtek. Alvan už utratil všechno svoje kapesné které dostal na celý týden. Rozhodl se, že příští týden ale něco pro Pána Boha ušetří. Jenže opět vše utratil, ještě než přišla sobota. Stejná situace se opakovala i následující týdny.

Uplynuly dva měsíce a Alvan už byl sám ze sebe zoufalý. "Tak usilovně se snažím, ale nedaří se mi ušetřit žádné penízky pro sbírku."

Jednoho dne procházel na cestě domů se svým sedmnáctiletým bratrem Allanem kolem obchodu se zmrzlinou. Alvan měl v kapse 20-ti šilinkovou minci a rozhodl se, že si za ní koupí zmrzlinu.

Ale Allan ho zastavil. "Ty to nepotřebuješ," řekl jeho starší bratr. "Je dětinské koupit si zmrzlinu, pokaždé když projdeš kolem. S někým takovým já příště nepůjdu."

Alvan byl znechucený. On přece tu zmrzlinu tak moc chtěl. Ale nemohl se přece hádat se svým starším bratrem. Tak si ji nekoupil.

Když přišla sobota, měl v kapse stále tu 20-ti šilinkovou minci. Položil ji na tácek s dary spolu s 20-ti šilinkovou mincí, kterou dostal toho rána od rodičů. Cítil se skvěle, že mohl darovat Bohu své vlastní peníze. Vzdal se něčeho, po čem toužil, aby mohl přinést dary. Náhle si uvědomil, že to vlastně nebyla ztráta.

Další týden se Alvanovi opět podařilo ušetřit 20 šilinků, které pak dal do sbírky. Líbil se mu ten pocit! Rozhodl se, že dá 20 šilinků každou sobotu a to se mu až dodnes daří.

K Alvanovu překvapení, peníze mu nikdy nechyběly. Před tím mu kapesné nikdy nevydrželo do konce týdne. Teď mu peníze vždy zůstanou. Ve skutečnosti mu často zbyde více než 20 šilinků, a Alvan tento přebytek dává tatínkovi, a ten mu je šetří.

"Připadám si, jako bych měl více peněz než předtím. Dokonce si dávám peníze k tatínkovi, aby mi je uschoval," říká.

Alvanovi je teď už jedenáct let, nikdy neřekl rodičům o svých speciálních darech. Říká, že se nechce chlubit tím, co dělá.

Někdy je v pokušení utratit peníze za oříšky či zmrzlinu, ale vždy si vzpomene, že musí mít 20 šilinků pro Pána Boha na sobotu.

"Vím, že Boží dílo je užitečnější než zmrzlina pro mně" říká Alvan.


Život na ulici

Stále hladový nebyl schopen John Ongaya získat dobré známky, proto se rozhodl ukončit svá studia ve škole v Keni.

Jeho rodiče, chudí farmáři, měli tak tak finance na zaplacení školného a internátu na univerzitě Jaramogi. Nepodařilo se mu ale najít si práci. Měl strach se vrátit domů, že mu rodiče vynadají, protože opustil školu.

John si nacpal svých pár kousků oblečení do aktovky, vzal si svůj levný mobil a šel na autobusovou zastávku. Laskavý cizí pán mu daroval 200 šilinků (cca 45Kč) na jízdné.

Když už slunce zapadalo, dorazil do Kisumu, největšího města poblíž. Neznal tam nikoho a nevěděl, kam jít. Lehl si proto na malou verandu před zavřených obchodem, ale nemohl usnout. Měl hlad.

"Ty zloději!" začal najednou křičet nějaký muž a strkal ho pryč z verandy. "Zmiz odsud!"

Byl to majitel obchodu, který v té budově také bydlel.

John popadl svou aktovku a utíkal pryč.

Po chvilce se zastavil u verandy jiného obchodu, kterou už zabrali jiní chlapci bez domova - Rashid a Blacky. Pozvali jej, aby tam s nimi přečkal noc.

Ráno byl John příšerně hladový. Ti dva chlapci žádné jídlo neměli, ale věděli, kde se dá levně koupit. Nabídli se, že mu pomůžou prodat jeho náhradní kalhoty a aktovku. Za získané peníze si od místního prodavače John koupil jídlo jménem chapati a k tomu fazole. Rozdělil se s chlapci.

Na oběd chlapci vzali Johna do charity, kde se pouličním dětem rozdávala zdarma rýže a fazole. Večer kluci Johnovi ukázali hotel, kde jim jeden milý pracovník dal zbytky ryby, hrášku, chapati a ugali do jednoho igelitového sáčku.

Toho dne si John práci nesehnal, ale slíbil si, že ráno se bude více snažit.

Ten týden John prodal vše, co měl, dokonce i svůj mobil, jen aby získal jídlo. Ale práci se mu najít nepodařilo.

Uplynuly tři měsíce.

Jednoho rána se John potuloval ulicemi a všiml si skupiny lidí venku před modlitebnou Adventistů. Jeho zrak upoutali tři pouliční kluci posazení pod stromem. Vklouzl do zahrady, aby se kluků zeptal, co se tam děje. Kluci mu řekli, že na tyto evangelizační přednášky chodí každé ráno už celý týden a toto je poslední setkání.

John se k nim připojil a poslouchal. Jeho srdce pookřálo, když slyšel řečníka z Etiopie mluvit o Ježíši. Byl obzvláště dotčen, když kazatel mluvil o lásce k pouličním dětem.

"Když uvidíte děti ulice, neopovrhujte jimi," vyprávěl muž. "I oni jsou dětmi Božími. Jejich přáním není žít na ulici."

John a jeho tři kamarádi přijali kazatelovo pozvání ke křtu.

Členové sboru v Kisumu tyto čtyři chlapce přijali mezi sebe. Nabídli jim místnost ve sborovém domu pro hosty a práci ve sboru. Jediným požadavkem bylo, že se od ulice musí držet dál a až začne nový školní rok, že začnou studovat.

Pro chlapce bylo těžké se přizpůsobit novému způsobu života. Po dvou týdnech jeden chlapec utekl. O tři měsíce později utekl další chlapec. Když vstoupili do školního roku, třetí chlapec řekl Johnovi, že také nejspíš odejde. "Je mi osmnáct let a je mi trapně sedět v páté třídě."

John se však šťastně vrátil na univerzitu. Jeho šťastní rodiče mu opět platili školné a ubytování jako předtím. Církev mu zaplatila jídlo a ostatní výdaje. K Johnovu úžasu zjistil, že na univerzitě je dalších 400 studentů Adventistů a že mají svůj vlastní církevní kampus.

Dnes je Johnovi 21 let a těší se, že po úspěšném zvládnutí vysoké školy si najde dobrou práci.

"Chtěl bych pomáhat ostatním dětem na ulici začít nový život s Ježíšem," říká John.


Zachráněn před oběšením

Osmnáctiletý Musa Ali uprchnul ze svého rodného města ve východní Africe poté, co se ho jeho otec a bratři pokusili zavraždit.

Nechtěli, aby se Musa stal křesťanem, tak ho surově zbili.

V novém městě mu jeden adventistický kazatel dal práci a poskytnul místo k přespání. Navrhnul Musovi, aby začal studovat teologii a stal se taky kazatelem.

"Já ale neumím anglicky," namítl Musa. "Nezvládnu se to naučit za jeden den."

Musa se rozhodl, že se dozví více o Ježíši ve svém rodném jazyce - arabštině.

Při svých studiích odevzdal své srdce Ježíši a byl pokřtěn. Poté se oženil.

V době svých líbánek byl ale zatčen.

Musa a jeho žena se rozhodli zůstat po dobu líbánek doma, protože neměli dostatek peněz, aby si mohli dovolit někam vycestovat.

Jen pár dní po svatbě bušili policejní úředníci na jejich dům a odvlekli Musu na policejní stanici.

"Muso, ty ses stal křesťanem, je to tak?" vyzvídal policejní důstojník na stanici.

Aniž by čekal na jakoukoli odpověď, zavrčel: "Do tří dnů zemřeš."

"Ano, zemřu, ale budu šťastný," odpověděl Musa.

Důstojník si pomyslel, že se Musa nejspíš zbláznil.

"Kdo by byl šťastný, že zemře?" ptal se.

Poté poslal Musu do vězeňské cely.

První den byl Musa v cele sám. Další den byl ale na jeho celu umístěn jiný vězeň, ten se vyptával, proč se Musa dostal za mříže. Když zjistil, že Musa je křesťanem, snažil se ho přesvědčit, aby se vzdal Ježíše. Musa jeho přesvědčování poslouchat nechtěl a namísto toho se pokoušel svému spoluvězni hlásat evangeilum, aby se i on stal křesťanem. Ten ale nakonec zakroutil hlavou a podrážděně prohlásil: "Jsi nebezpečný!"

Vězeň vstal, odemkl si dveře a vyšel ven. Musovi v ten okamžik došlo, že to vlastně nebyl vězeň, ale převlečený policista, který se ho snažil přesvědčit, aby zavrhl Krista.

Musa čekal celé hodiny na svou popravu. Nebál se, ale neustále se modlil.

V této zemi je Musa Ali velmi časté jméno. Starosta města měl také syna jménem Musa Ali. Tu noc se onen druhý Musa Ali opil a byl také zatčen.

Ráno chtěl starosta vidět svého syna. Vzal kousek papíru a napsal: "Přiveďte mi Musu Aliho." Vzkaz byl doručen do věznice.

Policisté si přečetli starostův rozkaz a poslali pro nesprávného Musu Aliho, pamatovali si totiž, že toho dne má být Musa Ali pověšen a mysleli si, že ho starosta chce ještě vidět.

Policie vysadila překvapeného Musu u starostovy kanceláře.

Když Musa vstoupil do místnosti, starosta byl ještě překvapenější.

"Kdo jsi?" zeptal se.

"Musa Ali."

"Ale tebe jsem nevolal," řekl starosta. "Chtěl jsem svého syna."

V jeho tváři se mihnul záblesk hněvu.

"Policie na tebe venku ještě čeká?" zeptal se.

"Ne, už odešli," odpověděl Musa.

Starosta se lehce usmál a žertovným hlasem řekl:

"Tak běž.. Rychle, utíkej!"

Musovi to nemusel opakovat dvakrát, okamžitě utekl.

Během chvilky dorazil Musa domů, objal svou udivenou manželku, rychle si sbalili tašky a naskočili na nejbližší vlak jedoucí pryč z města. Už nikdy se nevrátili.

Musa se svou manželkou zažili mnoho dalších dobrodružství při svém následování Boží vůle. Když bylo Musovi 28 let, nabídla mu divize stipendium na adventistické univerzitě. Teologii poslední rok absolvoval s vyznamenáním a k jeho překvapení také se schopností mluvit anglicky.

Dnes je Musovi 33 let a pracuje jako misionář, koordinátor místní pobočky Global Mission, učí lidi, že Ježíš byl Bůh a že brzy znovu přijde.


Sirotek genocidy

Mí rodiče zemřeli roku 1994 při genocidě ve Rwandě. Zůstala jsem sama.

Moje nejrannější vzpomínky jsou na oplakávání ztráty mých rodičů v křesťanském sirotčinci. Opakovaně jsem se ptala zaměstnanců sirotčince, kdy se uvidím se svou maminkou.

"Setkáš se s ní," ujišťovali mě.

Myslela jsem si, že někam odjela a já jen čekám, až se vrátí. Ale čas plynul a já cítila stále větší beznaděj.

Mezi zaměstnankyněmi sirotčince byly některé ženy určeny jako náhradní matky. Mou byla adventistka sedmého dně jménem Birigita. Moje nová matka mě brávala do sboru, líbila se mi ta změna atmosféry. Členové církve byli milí.

Jenže když mi bylo sedm let, vláda zavřela všechny sirotčince a mě si adoptovala jedna rodina. Očekávala jsem, že tato nová rodina přinese světlo do mého života, ale opak byl pravdou.

Ze začátku se mnou rodina jednala láskyplně. Jejich dcera Metesi byla přibližně v mém věku, přispělo to k mé radosti, protože jsem očekávala, že mě budou mít rádi stejně jako ji. Jenže neměli.

Ráno ještě před začátkem školy jsem musela uklidit dům a přinést vodu. Moje domácí povinnosti způsobovaly, že jsem přicházela pozdě na vyučování a učitel mě trestal bitím. Někdy mě taky dokonce poslal domů, ale já musela čekat venku před školní budovou, až moje adoptivní sestra bude se školou hotová, abychom domů došly společně.

Moje nová matka věděla, že její nakládání povinností mi způsobuje problémy, ale nic na tom nezměnila.

Později začala svou nenávist projevovat otevřeně. Přestala mi poskytovat jídlo a zakázala mi nazývat ji matkou.

"Nejsem tvoje biologická matka!" řekla.

Mutesi mě na rozdíl od své matky měla ráda. Plakala, když viděla, jak je se mnou špatně zacházeno. Nosila mi své jídlo a mléko, přestože ji za to matka spílala. Mutesin otec mě měl taky rád.

Všechno vyvrcholilo na konci školního roku, když mi bylo 13 let. Zvládla jsem závěrečné zkoušky, ale Mutesi ne. Proto mě její matka vyhodila z domu. Naštěstí se mě na několik let ujaly jiné rodiny, které taky pečovaly o sirotky. Vláda také pomohla. Střední školu jsem ale nikdy nedokončila.

Když jsem dospěla, život se mi zdál čím dál tím víc beznadějný. Nenáviděla jsem každého a byla jsem přesvědčená, že všichni nenávidí mě. Přemýšlela jsem, jestli Bůh o mě ví a nenáviděla jsem i Jej. Pokusila jsem se spáchat sebevraždu tím, že jsem vypila velké množství alkoholu, ale to se mi nepodařilo.

Jednoho dne jsem se procházela ulicí ve městě Nyamata, když jsem uslyšela kazatelův hlas burácející z reproduktorů. Kazatel Frederic Musoni vedl evangelizační setkávání v církvi Adventistů sedmého dne.

"Chceš být cele přetvořena?" ptal se. Vypadalo to, jakoby se ptal přímo mě. Chvíli jsem naslouchala. Ucítila jsem hlas mluvící k mému srdci: "Neboj se, já tě miluji."

Když tento kazatel udělal výzvu, ten stejný hlas opět promluvil k mému srdci a mělo to pozitivní odezvu. V modlitebně se za mě kazatel modlil a domů jsem se vracela naplněna radostí. Tu noc jsem poprvé v životě spala naplněná pokojem.

Na konci těchto evangelizačních setkání jsem byla pokřtěna spolu s dalšími 150 lidmi. Byli jsme mezi tím rekordním počtem 110 000 pokřtěných během tří týdenní evangelizace na 2 027 místech po celé Rwandě v květnu 2016.

Když jsem po křtu vyšla z vody, cítila jsem ve svém srdci pokoj a svobodu. Začala jsem mít ostatní lidi ráda a uvědomila jsem si, že Bůh mě nikdy neopustil. Miluje Ježíše, který za mě zemřel, a věřím, že mi vrátí mé rodiče.

Dnes mi je 25 let. Vyrábím a prodávám rukodělné předměty.

Pokud jste rodičem a váš domov je příjemný a útulný, pečujte o potřeby svých dětí, prosím. Varujte se ošklivých slov dětem, protože, až vyrostou, ony nikdy nezapomenou, co slyšely.

Pokud trpíte, možná jako já nejste vychováváni svými vlastními rodiči, věřte, že pokoj a klid najdete, pouze pokud dovolíte Ježíši, aby byl váš ve všem. Ježíš je ten opravdový rodič, utěšitel a pokojný odpočinek.


Tatínkovi se něco stalo

V jižním Súdánu jsou tisíce dětí bez domova. Holčička jménem Peace Evelyn Joseph je občas viděla na ulici, když ji její tatínek vyzvedával z letiště.

Peace a její starší bratr Bonifác studovali na internátní škole v Ugandě vzdálené velmi daleko od jejich domova v Súdánu. Tyto děti věděly, že to není samozřejmostí. Pouze děti bohatých rodin si mohly dovolit studium v Ugandě.

Jejich tatínek byl velmi bohatý. Pracoval jako nadřízený pro zaměstnance guvernéra jižního Súdánu. Pokaždé když Peace a Bonifác přijeli domů, měl tatínek nové přepychové auto. Svezl je jím z letiště.

Ale kromě jízdy autem, Peace tatínka moc nevídala. Vstával brzy ráno a odcházel do kanceláře. Po práci popíjel s kamarády. Peace to nevadilo, měla všechno, co chtěla.

O jedněch prázdninách si tatínek zavolal děti k vážné poradě.

"Přišel jsem o práci," řekl. "Nemůžu si dovolit platit vám nadále vaši školu v Ugandě. Budete muset zůstat zde v Jubě."

Peace se rozplakala. Měla ráda studium v Ugandě. Byli tam všichni její kamarádi.

"Jakto, tatínku?" ptala se.

"Nemám peníze," odpověděl.

"Mohl by sis půjčit od svých přátel a pak jim to vrátíš, ne?" naléhala.

"Mí přátelé mi odmítli pomoct," řekl tatínek.

Peace plakala ještě více. Přišlo jí to nefér.

Rodina začala mít vážné finanční problémy. Tatínek vykonával různé příležitostné práce, ale nebyl schopen uživit rodinu. Nebyl schopen zaplatit ani učebnice na státní škole, kam chodila Peace a Bonifác. Museli tedy přestat chodit do školy. Mnoho dní hladověli. Život se pro ně stal těžkým.

Jednoho dne v pátek večer místo toho, aby šel tatínek pít, přišel domů. Maminka byla překvapena.

Tatínek nic neřekl a posadil se. Maminka přinesla jídlo a on se najedl. Pak si zavolal svého malého sedmiletého synka Juniora.

"Přines mi rádio, prosím," požádal jej.

Otec si naladil rádio a první stanice, kterou uslyšel, byla Spasení FM, rádiová stanice Adventistů sedmého dne. Se zájmem poslouchal, když někdo zpíval: ´Povstaň, povstaň pro Ježíše´. Pak začal kazatel hovořit o Ježíšově lásce.

Když bohoslužba skončila, otec zašeptal: "Proč marním svůj život, když mě někdo tak moc miluje?"

Zavolal svému bratranci Adventistovi na mobil. "Petře, zítra půjdu do modlitebny s tebou."

Po shromáždění se omluvil matce Peace, že rodinu tak zanedbával. Příští týden v sobotu ji taky pozval do shromáždění. Brzy byli oba pokřtěni.

Dnes otec studuje na zdravotního misionáře a pomáhá dětem na ulici bez domova. Peace mu pomáhá je nakrmit a obléci. Poprvé, když otci pomáhala, řekla něco, co otce rozesmutnilo. "Když jsi pil, tatínku, museli jsme si procházet tímto utrpením," řekla. "Byli jsme jako tyto děti, o které se jejich rodiče nestarají."

Otec věděl, že to byla pravda.

"Neuvědomoval jsem si, co jsem dělal," odpověděl. "Teď mě ale Někdo vede a ten Někdo je Bůh. Následuj mě a budeš jako já. Budeš dělat lepší věci s Ježíšem."

Část sbírky třinácté soboty pomůže Peacině Adventistické škole vybudovat nové učebny. Děkujeme, že plánujete štědré dary třinácté soboty.


Anděl hasičem


Jedenáctiletý Samuel Ndagijimana viděl, že jeho bratranci pěstují na své farmě v jižní Rwandě tabák.

Bratranci si prodejem tabáku vydělali mnohem více peněz než Samuel, který prodával brambory, hrášek, fazole a kukuřici vypěstované na své farmě.

Rozhodl se, že taky bude pěstovat tabák.

Samuel své starší sestře nic neřekl, a když jednou nebyla doma, zasadil ho v rohu pole.

Samuel bydlel se svou osmnáctiletou sestrou v malém domku se zemědělským pozemkem. Otec a matka se rozvedli a založili si každý novou rodinu někde jinde.

Uplynuly týdny od té doby, kdy Samuel tajně zasadil tabák a rostlinky už začaly pomalu růst. Když si toho starší sestra všimla, nebyla ráda: "Cos to udělal?"

"Viděl jsem, že bratranci vydělávají spoustu peněz prodejem tabáku," řekl Samuel. "Rozhodl jsem se taky pěstovat tabák, abychom mohli mít peníze."

"Život nebude nikdy dobrý, když děláš to, co Bůh zakázal," řekla. "Tabák je od ďábla. Když ho kouříš, nikdy nemáš dost. Nikdy neuspokojíš chuť, je to od ďábla."

Starší sestra nasbírala suchou trávu a rozházela ji na tabákové rostlinky. Pak škrtla sirkou a zapálila suchou trávu. Brzy se oheň rozšiřoval tabákovým políčkem. Ale nezastavil se tam. Plameny přeskočily na plot, který odděloval pole od jejich malého domku, kde žili. V mžiku plameny zachvátily i tento plot.

Samuel i jeho sestra hleděli naprosto šokováni. Nevěděli, co dělat. Všechno se seběhlo tak rychle.

Samuelova sestra si zakryla tvář dlaněmi. Oheň už byl tak blízko domku a ona se nedokázala dívat, jak jim dům shoří. Ztratí všechno.

V té chvíli Samuel uviděl na obloze zářícího muže v bílém oděvu. Tento muž pozvedl své ruce nad ohněm a pak je zase nechal klesnout. Tímto gestem oheň okamžitě uhasil. Náhle muž zmizel. Jejich domov byl zachráněn.

Samuel zíral v úžasu na ten ohořelý, lehce kouřící plot. Když jeho sestra už neslyšela praskání ohně, opatrně vykoukla zpoza svých dlaní. Na chvíli nikdo nic neřekl. Samuel a jeho sestra nemohli uvěřit svým očím. Nakonec promluvil Samuel.

"Bůh nás ochránil," řekl. "Viděl jsem anděla."

Samuelova sestra byla nadšená, nemohla uvěřit, že by anděl Páně přišel, aby je vysvobodil.

Celý zbytek dne mluvili jen o Boží úžasné ochraně.

Toho večera v modlitbě děkovali Bohu.

"Děkuji Ti, že jsi ochránil nás, náš majetek i dům," modlil se Samuel.

"Děkuji Ti, že stále máme střechu nad hlavou, přestože už ji oheň měl strávit," modlila se jeho sestra.

Uběhlo už 50 let od tohoto požáru, ale Samuel má vše ve své paměti, jakoby se to právě stalo.

"Nikdy na to nezapomenu," říká. "Byla to situace, ve které jsem pochopil, že Bůh nás opravdu chrání."

Část třinácté sbírky v roce 2016 pomohla otevřít zdravotnickou školu v areálu Adventistické univerzity střední Afriky v Samuelově rodné zemi. Samuel je vděčný, že škola učí doktory a sestřičky šířit poselství, že Ježíš brzy přijde.


Chybějící ponožky

Jedenáctiletý Jacques Tshibanda Kabadi se náhle probudil. Uslyšel totiž maminčin hlas.

"Jacquesi, kde jsi? Už je skoro deset hodin, přijdeš pozdě na zkoušku!"

Jacques vystřelil z postele. Většinou ráno vstával sám, ale dnes z nějakého důvodu prostě zaspal. A to ho čekal velký test ze zeměpisu.

Navlíknul si kalhoty a tričko a přehraboval se pokojíkem, hledal ponožky. Hledal na poličce, klekl si i na kolena a hledal pod postelí. Nemohl nikde najít pár ponožek, který by k sobě pasoval.

"Co děláš?" ptala se matka stojící ve dveřích.

"Nemůžu najít žádné ponožky," odpověděl.

Také maminka se dívala do skříňky. Klekla si na kolena a koukala se pod postel. Ani ona nemohla najít žádný kompletní pár ponožek. Našla jednu bílou a jednu modrou ponožku.

"Na, vezmi si aspoň tyhle," řekla.

Jacques si rychle natáhnul ony ponožky a bylo mu jedno, že k sobě nepatří. Chtěl přijít včas na písemku ze zeměpisu.

Utíkal do školy, aby zvládnul test.

Nikdy ale nezjistil, jestli uspěl.

Po škole, když šel domů, potřeboval přejít rušnou silnici. Auta stála v zácpě na jedné straně ulice. Na druhé straně nebylo žádné auto. Jacques vstoupil právě na tu prázdnou stranu a tehdy se to stalo. Srazil ho autobus. Řidič jel po nesprávné straně cesty, protože se chtěl vyhnout zácpě.

Jacques si už moc nepamatuje, co se stalo potom. Spadl na zem. Nějaký neznámý člověk si svléknul své tričko a snažil se zastavit jeho krvácení. Další lidé ho zvedli a nesli na ramenou do blízké nemocnice.

Jacquesova starší sestra se o nehodě dozvěděla od svých přátel a utíkala rychle domů, aby o tom pověděla mamince.

"Jacques byl zraněn při nehodě!" volala už před domem.

Maminka vešla dovnitř a modlila se. Pak spěchala do nemocnice.

Jacques zůstal v nemocnici tři měsíce a podstoupil tři operace.

Matka ani Jacques si nedokázali představit, že by zůstal chromý. Ale oba se stále modlili k Bohu.

Během operací se Jacques modlil každý den: "Bože, uzdrav mě prosím a pomoz mi, abych zase mohl chodit na obě nohy."

Dnes Jacques nejen chodí, ale i běhá. Je mu již 17 let a je vyšší než jeho maminka.

Někteří pověrčiví lidé tvrdí, že Jacques neměl toho dne vůbec jít do školy. Že si měl uvědomit, že když zaspal a nemohl najít ponožky, že do školy chodit nemá. Ale Adventisté nejsou pověrčiví a ví, že nebyla žádná spojitost se zaspáním, ponožkami a havárkou. Bible říká: "Znovu jsem viděl pod sluncem, že běh nezáleží na rychlých a boj nezáleží na hrdinech, ani chléb nezáleží na moudrých, ani bohatství nezáleží na rozumných a ani milost nezáleží na vzdělaných. Čas a nahodilost je totiž postihne všechny." Kazatel 9,11. To znamená, že dobré i špatné věci se mohou stát i jen pouhou náhodou.

Ale Jacques ví, že není náhoda to, že opět zase chodí.

"Můžu chodit a běhat a to je důkaz, že Bůh vyslyšel mé modlitby!"


Dokážu, že se strýček mýlí


Haile Magicho Sendeno byl opravdu velmi chytrý chlapec. Zvládnul celou šestou třídu během jednoho pololetí. V druhém pololetí zvládnul učivo celé sedmé třídy. Učitelé byli tak ohromeni, že mu předložili i závěrečné zkoušky osmého ročníku a Haile i z nich dostal samé jedničky. Jako odměnu mu jeho křesťanská škola darovala Bibli.


Jen málo dětí v Etiopii vlastní Bibli, Haile neměl dostatek prostředků, aby si mohl koupit vlastní. Jeho tatínek byl sice vlivný muž v jejich rodné vesnici Angacha, ale ani tak neoplývali množstvím peněz.


Haile si šťastně prohlížel svou novou Bibli, četl tady a pak zase tam..


Pak jednou přišel jeho strýček na návštěvu.


"Víš, ta pravá církev je církev Adventistů sedmého dne," řekl strýček.


To Haileho překvapilo, protože se svou rodinou chodil do kostela v neděli. Křesťanská škola učila, že neděle je takovým sabatem. Strýček byl kazatelem Adventistů sedmého dne a do modlitebny chodil v sobotu.


Haile se rozhodl, že strýčkovi dokáže, že se mýlí. Otevřel si svou Bibli a hledal verše, aby mu dokázal, že sabatem je neděle. Ale v Matoušově evangeliu se dočetl, že Ježíš byl ukřižován šestého dne v pátek a byl vzkříšen první den týdne v neděli. Ježíš sedmého dne v sobotu odpočíval v hrobě. Rozhodl se připojit se k církvi Adventistů sedmého dne.


Ale v jeho okolí nebyla žádná modlitebna Adventistů. Nejbližší sbor byl vzdálený přibližně 15 mil od jeho vesnice. To byl právě ten sbor, kde byl jeho strýček kazatelem.


V sobotu ráno Haile naskočil na koně a jel do modlitebny. Tamních patnáct členů sboru ho pozalo, věděli, že jeho otec je vlivný muž. Také věděli, že jeho otec je přesvědčený, že sabatem je neděle. Pokud ho kdokoli rozzuří, může ho poslat za mříže.


"Proč jsi přišel?" zeptal se někdo.


"Abych se stal vaším členem," odpověděl Haile.


"To si teď děláš legraci, nebo to myslíš vážně?" zeptal se někdo jiný.


"Myslím to naprosto vážně," řekl chlapec. "Rád bych se stal Adventistou sedmého dne."


Strýček byl rád, že Haileho vidí, ale také se ho zeptal, proč vlastně přišel. Haile otevřel svou Bibli a ukázal mu verše o tom, že Ježíš v sobotu odpočíval v hrobu.


Otec zuřil, když se doslechl, že se Haile chce stát Adventistou. "Přineseš prokletí na nás i na náš dům!" zlobil se otec. "Pokud se chceš k té církvi připojit, nemůžeš zde bydlet."


Haile byl zklamaný, ale byl rozhodnutý poslouchat Boha. Mamince byla syna líto a tak dovolila chodit ze školy domů, když ještě otec pracoval. V noci se Haile schoval do postele a do školy odešel ještě dříve, než se otec ráno probudil.


Takto Haile žil po dobu jednoho roku.


Nakonec otec stejně zjistil, že Haile doma bydlí. Věděl ale také, že je to tichý chlapec, pilný s dobrými studijními výsledky, že se nedruží se škodlivou společností jiných chlapců. Dovolil, aly se Haile stal Adventistou, a aby bydlel doma. Haile byl šťastný. Věděl, že ho Bůh odměnil za zachovávání soboty.


Od té doby zachovává sobotu. Skrze jeho příklad se jeho maminka taky stala Adventistkou. Když se Haile přestěhoval do Addis Ababa, hlavního města Etiopie, aby tam na škole učil, otevřel také sbor ve svém sousedství. Dnes se tam každou sobotu schází na bohoslužby 150 členů a 60 dětí.

Dnes je Hailemu již 73 let.


Haileho sbor v Addis Ababa


Dětská sobotní školka v Haileho sboru



Jedna noha za 25 lidí


Ostrá bolest vystřelovala do pravé nohy ženě jménem Phylis Odindo.

Bolest se stupňovala do nesnesitelnosti. Phylis si zašla do vládní nemocnice Kisumu v Keni. Ale tam jí nepomohli, protože tam zrovna probíhala stávka všech zaměstnanců.

Neměla peníze, pouze jen málo možností, navštívila tedy malou kliniku. Lékař tam neměl ani rentgen. Podíval se na nohu a doporučil amputaci.


Phylis, vdova s jedním už dopělým synem, nechtěla ale přijít o nohu a tak se vrátila zpět domů. Jenže bolest neustupovala, tak se na kliniku musela vrátit. Lékaři jí nohu amputoval těsně pod kolenem.

O tři týdny později Phylis velmi onemocněla, nemohla se ani hýbat.

Jela tedy do hlavní nemocnice na rentgen. Lékař prohlásil, že rána na její noze začala zahnívat vysoko až nad koleno. Zahájil tedy druhou amputaci na té stejné noze.

Po zákroku byla Phylis hospitalizována. Její zdraví se natolik zhoršilo, že už ztratila naději. Nechala si zavolat Annu, vedoucí oddělení žen církve Adventistů sedmého dne v Kenya-Re.

Anně stačil jediný pohled, aby věděla, že Phylis je na pokraji smrti. Anna se za ni modlila. Po modlitbě se Phylis cítila silněji a poprosila Annu, aby neustávala v modlitbách. Anna souhlasila a dala jí něco k pití.

Dalšího dne se Anna vrátila do nemocnice s dalšími ženami ze sboru. Další den přišly zase a další dny opět taky. Navštívili ji také starší sboru i kazatel, aby ji nabídli své modlitby a povzbuzení.

Phylis se modlila na své nemocniční posteli: "Smiluj se Bože, mám jen jediného syna."

Její syn, kterého vychovávala sama, opustil církev Adventistů už před 11 lety, když zemřel její muž. Její syn se zlobil, že příbuzní nedávno zesnulého otce zabavili celý matčin dům i jejich majetek. V některých částech Keni je totiž manželka zodpovědná za blaho svého muže a je obviňována, pokud manžel umře. Pozůstalá rodina dávala Phylis za vinu smrt jejího muže a sebrala jí všechen její majetek.

Členové sboru navštěvovali Phylis každý den po celé tři měsíce, kdy byla v nemocnici. Pomohli ji zaplatit účty v nemocnici a obstarat zdravotní pojištění.

Když se vrátila do svého podnájmu, stále ji pravidelně navštěvovali a pomáhali jí v jejích každodenních potřebách.

Pak se stalo něco zázračného. Osm nemocničních pacientů chtělo být pokřtěno. Tak moc se jich dotkl soucit, který k Phylis projevovali její přátelé ze sboru, že chtěli patřit do její církve. Poté dalších sedm manželských párů z jejích sousedství chtělo být pokřtěno. Také je oslovila milující péče členů sboru. Když k Phylis přijela na návštěvu její maminka, oddělení žen z místního Kenya-Re sboru jim jako překvapení připravilo snídani. Její maminka, skalní členka jiné křesťanské denominace tím byla tak ohromena, že prohlásila, že by se také chtěla stát adventistkou. Byla později pokřtěna spolu s Phylisinou sestrou.

Aby byla radost Phylis úplná, její syn byl taky pokřtěn a oženil se do sboru Kenya-Re roku 2018.

Podtrženo, sečtěno, 25 lidí bylo pokřtěno od té doby, co Phylis přišla o nohu. Phylis je přesvědčena, že to je úžasná výměna.

"Chválím Boha, že se mi můj syn vrátil do církve díky mé amputaci," říká. "Můžu mít jen jednu nohu, ale přineslo to mnoho duchovních benefitů mně samotné i celé mé rodině. Dokonce to přivedlo 25 lidí k Bohu."

Část sbírky třinácté soboty pomůže postavit adventní nemocnici v rodném městě Phyli v Kisumu. Děkujeme, že plánujete přispět štědrými dary, abyste podpořili fyzické i duchovní zdraví v Keni.


Zkoušky se mi zdály jednoduché


Čtrnáctiletá Mitlyn Todonga byla nervozní, protože musela zvládnout tři velké zkoušky, které rozhodnou, kde bude chodit do sedmé třídy.

Pokud její výsledky budou slabé či průměrné, bude muset zůstat ve své vesnici na Šalamounových ostrovech a chodit do státní školy. Ale pokud její výsledky budou výborné, bude moct chodit do jedné z deseti národních škol. Jedna z nich je právě adventistická škola Betikama v hlavním městě - Honiara.

U Mitlyn doma nebyl nikdo adventista. Ale ona od první třídy chodila do místní adventní základní školy Townend a ve sboru byla taky mockrát se svou spolužačkou Janet. Teď si nepřála více nic jiného na světě než studovat na adventní škole Betikama, která leží tři hodiny lodí od její vesnice.

Mitlyn se rozhodla modlit se, aby jí Bůh pomohl zvládnout zkoušky a prosila i rodiče, aby se také modlili.

Otec si nebyl jistý, jestli modlitby pomůžou. Aby se Mitlyn dostala na adventní školu, musela získat ty nejlepší výsledky. Chtěla se tam dostat spousta dalších šesťáků v její zemi. Pro hodně z nich bylo dostat se na školu něco jako vyhrát milion dolarů.

Pro jejího otce byla škola příliš drahá. Neměli moc peněz. Ale nakonec se otec rozhodnul, že se bude taky modlit.

"Milý Bože, pomoz Mitlyn zvládnout zkoušky, aby do sedmé třídy mohla nastoupit na adventní školu," modlil se otec.

Přišel první den zkoušek. První předmět byla angličtina. Mitlyn se modlila a připravovala na zkoušku. Když začala, byla ohromena. Shledala, že zkouška je velmi jednoduchá! (Já bych radši přeložila, že učivo, na které se ptaly otázky v testu jí bylo známé a že uměla odpovědět. Protože kdyby to bylo přece až tak lehké, tak by to zvládli úplně všichni, ne?)

Mitlyn musela zvládnout ještě druhou zkoušku a tou byla matematika. Mitlyn se modlila a k jejímu překvapení zjistila, že zkouška byla velmi lehká.

Doma se jí rodiče ptali na první dvě zkoušky.

"Byly docela snadné," řekla šťastně Mitlyn.

"Bůh vyslyšel tvé modlitby," řekla matka.

Další den ji čekala poslední zkouška. Byla nejtěžší, obsahovala v sobě tři předměty: věda, zdraví a sociologie. Mitlyn se opět modlila - a zkouška byla opět lehká!

Ten večer se jí matka zeptala: "Dokončila jsi zkoušku?"

"Ano, mami."

"Zdála se ti jednoduchá?" zeptal se otec.

"Ano!" přiznala Mitlyn.

Otec, matka i dcera sklonili své hlavy a děkovali Bohu.

"Myslíš si, že dostaneš vysoké hodnocení u všech tří zkoušek?" zeptala se matka.

"Ano!" řekla Mitlyn s širokým úsměvem.

Mezitímco čekala na výsledky, odjela na chvíli na prázdniny nedaleko od domova. Mezitím jí zatelefonoval otec.

"Už jsou zveřejněny výsledky zkoušek," řekl.

"Jaké mám hodnocení?" zeptala se Mitlyn.

"Kvalifikovala ses pro adventní školu Betikama!" řekl otec.

Mitlyn měla ohromnou radost, když to uslyšela. Otec jí nabídnul, aby o trochu zkrátila svůj prázdninový pobyt a vrátila se domů dříve, aby se stihla nachystat na stěhování.

Ten večer se Mitlyn vrátila domů a připojila se ke své rodině a děkovali Bohu za Jeho dobrotu. Zvláště otec děkoval za vyslyšení modliteb a slíbil, že bude pracovat více, aby vydělal na školné.

"Bůh má s tebou plán," řekl otec Mitlyn. "Uspěla jsi a zvládla jsi něco, o čem jsem si myslel, že je nemožné - dostala ses na adventní školu."

Mitlyn je teď už 15 let, chodí do sedmé třídy, čekají ji další velké zkoušky. Pokud opět dostane vysoké hodnocení, bude moct zůstat na adventní škole. Pokud její výsledky budou nedostačující či průměrné, musela by se do desáté třídy vrátit zpátky na státní školu do její rodné vesnice Mbalelea v provincii Malaita.

Ale Mitlyn se nebojí.

"Nebojím se zkoušek, protože vím, že mi Bůh pomůže," říká.


Malý zakladatel sboru


Desetiletý Joe Samani bydlel na Šalamounových ostrovech. Koukal na pohádky a se svými kamarády hrál doma hry na počítači. Ale spokojený nebyl.

Joeova rodina byla chudá. Život v hlavním městě země jižního Pacifiku Honaiře byl drsný. V jeho blízkosti se obchodovalo s drogami, mladiství kradli a různě se dostávali do konfliktu s policií.

Každý večer se v Joeově domě scházela parta kluků. Joe si všiml, že jeden chlapec je jiný než všichni ostatní. Věděl o něm, že každou sobotu chodí na Pathfinder. Joe se rozhodl, že se s ním půjde podívat do sboru Adventistů sedmého dne a zjistí o něm něco více. A tak začal každou sobotu chodit na Pathfinder.

Po nějaké době všichni pathfindeři plánovali odjet do Austrálie na Camporee celé Jihopacifické divize. Joe si moc přál jet s nimi a tak maminka usilovně šetřila, aby mu mohla letenku zaplatit.

Joeovi se Camporee moc líbilo.

Když se vrátil domů, všem klukům vyprávěl zážitky. Kluci byli nadšení a další večer ho prosili, aby jim zase vyprávěl, jak bylo na Camporee.

Joea napadlo, že když kluci tak moc chtějí slyšet o Pathfinderech, tak proč by jim neřekl i o Ježíši. Vyprávěl prožitky i různé příběhy z Bible.

Počet kluků, kteří se každý večer shromažďovali u Joea, rostl. Až se jich tam scházelo 30 až 40 celkem. Přestože maminka byla chudá, vždy jim po vyprávění nachystala všem večeři a nějakým zázrakem bylo vždy dost pro všechny.

Kamarádi chtěli taky navštívit schůzky Pathfinderu. Nejdříve se na výzvědy vydali s Joem první čtyři chlapci. Následující sobotu jich pak přišlo mnohem více.

Vedoucí Pathfinderu se nestačil divit, odkud se všichni ti kluci berou.

"Jaktože je tady najednou tolik hochů z tvého sousedství?" zeptal se Jeoa. "Jak jsi to zařídil?"

"Nijak, prostě jim jen vyprávím vše, co bylo na Camporee. Toť vše. A je z toho každý večer vlastně taková malá pobožnost."

Vedoucí se zeptal, jestli by se jeden večer mohl přijít podívat a byl ohromen tím, co viděl. Mamince se jen zmínil, že by to bylo ideální místo pro nový sbor.

Všiml si, že velikánská místnost, která měla sloužit jako obývák, není nijak zařízená a není používaná. Zeptal se, jestli by se tam mohli scházet každou sobotu a maminka souhlasila.

Na první pobožnost přišlo několik desítek dětí ze sousedství. Všichni vedoucí Pathfinderu s sebou vzali i celé své rodiny a společné jídlo.

Joe měl velkou radost, protože maminka i jeho dvacetiletá sestřenice se rozhodly pro křest. Připojili se k nim i tři Joeho kamarádi ze sousedství.

Dnes se v Joeově obýváku schází přibližně sedmdesát lidí a mají v plánu otevřít si řádnou modlitebnu někde v okolí.

Joeovi je už třináct let. Je malého vzrůstu, je skromný vzhledem i projevem. Není ale pochyb, že si ho Pán Bůh používá mocným způsobem.

"Můžu být malý, ale s Boží pomocí můžu založit i sbor," říká Joe.


Vyber si svého hosta


Teta učitelka vyhlásila velkou událost v dětské sobotní školce ve sborečku Wankun, Papua Nová Guinea.

"Příští týden budeme mít ´Den návštěv´, byla bych ráda, kdybyste si každý přivedli s sebou nějakého hosta," řekla.


Čtyřletý Andrew Seth pozorně naslouchal. "Koho si přivedu do sobotní školky já?" přemýšlel.

Když šel ze sborečku domů, vzpomněl si na tatínkova kamaráda pana Samuele Giniho. Tatínek i pan Gini pracovali jako učitelé ve stejné škole. Andrew si pomyslel: "Zeptám se ho, jestli by se stal mým hostem následující sobotu. To je nápad!"

V neděli časně zrána Andrew zaklepal na dveře pana Giniho, ten vyšel a podíval se na Andrewa.

"Ahoj Andrewe," řekl. "Co potřebuješ tak brzy ráno?"

"Chodím do sobotní školky a teta učitelka vyhlásila na příští sobotu ´Den návštěv´" řekl Andrew. "Řekla, abychom si s sebou někoho přivedli a napadlo mě, že pozvu vás. Tak jsem zde, abych se vás zeptal, jestli byste mohl být mojí návštěvou."

Pan Gini chodil do kostela v neděli, proto chvíli zaváhal a pak odpověděl, "Andrewe, ještě o tom popřemýšlím."

Když ale viděl Andrewovu zklamanou tvář, rychle dodal: "Dobře, budu v sobotu tvým návštěvníkem."

Andrew šel domů, aby o tom řekl svým rodičům. Maminka byla nadšená a prohlásila: "Uvaříme oběd na sobotu a po bohoslužbě ho pozveme k nám."

Celý týden každé ráno se Andrew modlil za pana Giniho a jeho manželku.

Nastala sobota a Andrew byl první vzhůru a oblékl si své sváteční oblečení. Neměl nic speciálního pro svou návštěvu, tak vzal kytičku jako dárek. Pospíchal s ní k domku pana Giniho. Schoval si ji za záda, zaklepal na dveře a zavolal: "Pane Gini!"

Slyšel, jak se dveře otevírají a někdo vychází ven. Ale nebyl to pan Gini. Byla to jeho manželka.

"Ahoj Andrewe, můžu ti nějak pomoct?"

"Přišel jsem si pro pana Giniho," řekl Andrew. "Byli jsme domluvení, že bude dneska mou návštěvou v sobotní školce."

Paní Giniová byla překvapená. "Ale on mi o tom nic neřekl. Včera odešel do své vesnice."

Andrew byl z toho zklamaný. Pak mu ale blesklo hlavou: "Paní Giniová, když tady pan Gini není, mohla byste být mou návštěvou vy?"

To paní Giniovou velmi překvapilo, ale chtěla splnit slib, který její muž Andrewovi dal.

"Dej mi minutku," řekla. "Připravím se a půjdu s tebou do modlitebny, abych byla tvým hostem."

Když vyšla ven, Andrew jí dal nachystanou kytičku. Pak ji vzal za ruku a šli spolu do modlitebny. Po sobotní školce zůstala také i na kázání a nakonec přijala pozvání na oběd.

Od té doby chodila paní Giniová do sborečku každou sobotu. Z Bible se dozvěděla, že pravým dnem odpočinku je sobota. Po několika měsících studia Bible byla pokřtěna. Pan Gini se k ní následně taky přidal a stal se Adventistou sedmého dne.

Díky darům třinácté soboty před třemi lety mohly být v Papui Nové Guinei postaveny sobotní školky pro děti jako Andrew a pro návštěvníky jako byla paní Giniová.


Napsal Samson Obedi, vedoucí evangelizace a sobotní školy, Eastern Highlands Simbu Mission, Papua Nová Guinea. Andrew je jeho bratranec.